JITRO.

Zas po noci smutné, jež dlouhá

se modrala v korunách stromů,

již záclonou světelná prouha

se vplazila v ložnici mou,

a špačků křik se staré hruše

se zachvíval prochladlým vzduchem,

sen bělavý vyšel z mé duše,

sen plachý, jak z jara sny jsou.

Tu okna jsem otevřel zticha

a lokal jsem ranní vzduch svěží.

Jak voněla rozmoklá lícha!

Jak voněl ten kvetoucí strom!

A tonul jsem v přílivu záře,

jež zlatila střechy a štíty,

vzduch svěží mi zulíbal tváře,

už skřivan pěl ve vzduchu tom!

A viděl jsem opět se rousat

dav pasaček ve vlhké trávě,

hus kejháním, žvatláním housat

zas oživnul prostranný dvůr,

a na větru chladném, jenž čelo

mi ovíval měkce a plaše,

se na dvoře prádlo zas chvělo

a kývalo s bělavých šňůr.

A vozy tak vesele jely,

tak vesele práskaly biče,

a střechy a štíty se rděly,

jež poléval sluneční svit,

pump vrzání slyšel jsem zase,

už slepice křičely venku,

a v oknech mých, tonoucích v jase,

tlum holubů bílých se kmit’.

Tu zvláštní cit vyrůstal ve mně,

cit podivný, dětinský, měkký,

a duší mou zatřásl jemně,

když po střechách rozlil se nach.

Mě bolí, že po onom jitru

den teprve přijde, a večer

že mdloba už bude jen v nitru,

a květy snů pokryje prach!