Jitro.

Sivý oblak nad dolinou letí,

v zory úsměvu se zrodil den,

vánek křídly rozkolébal setí;

z veské chýše běží klubko dětí

na lučinu porosenou ven.

Stromoví si vypravuje v sadě

vonné sny svých utížených hlav,

skřivan, něžné srdce k zpěvu ladě,

koupe vzletná křídla proudu v chladě,

do vikýřů slétá jiřic dav.

Ký to šumot, ký to hovor v lese,

jásající švehol, zvuk a zpěv;

každá sosna rozkoší se třese,

oko radost, píseň krásu nese

a proud slunných jisker v ňader krev.