jíva

sivozelenýma očima

z kraje lesa, vysokého mechu

na křižovatku se dívá.

sedmibolestná ti dojímá

srdce plné nedočkavých vzdechů,

srdce, jež jak ona s půdou splývá.

u křižovatky jí dáno kvést

raně cudným květenstvím, jež svítí

žádoucí jak první políbení

rtů, jimž panenství už nelze snést.

vposled však se jaro to jí zřítí,

děs a muky, na milostné snění.

jak je strašný lidských rukou hlad!

jíva neví, jíva jenom kvílí.

cáry snítek, větve nalomené,

spadlé květy musí umírat.

ruce na nevinné ukojily

slepé vášně, pudy nezkrocené.

jíva stojí, svítí zbylý květ,

rány zejí na zmučeném těle,

míza bloudí, uniká a – tvoří.

zchudlý strom chce znova košatět,

zmrzačený větve žene směle,

s vírou listí do pohody noří.

sladká jívo sedmibolestná,

co as přinese ti duben příští.

budeš zase, pokojná má, ctná,

jako žena v krve tratolišti?