Jívy.

Jívy moje, jívy moje –

jak teď u vás truchlivo je

když vám v snítkách bílým mrazem

svadlo hebké lupení!

Sotva šeptl podzim lidem,

že už čas je ke snění –

vířivě a s němým klidem

prší s vás juž listy na zem

v zádumčivé jeseni.

Tmavá kadeř vaše zřídla

a ty snítky bezkvěté

visí dolů jako křídla

nemocného ptáčete!

Teď, když dny se v noci krátí –

také vám se zachce spáti

a snad záhy hudba vaše

zcela světu oněmí!

Hle, ty listy, které prve

plály na vás růžemi,

zbavilo už jíní krve

a teď šustí v chumli plaše

pod mým krokem na zemi.

Dávno z hnizd vám celé roje

ptáků prchly v podzimi,

a jen smutná píseň moje

zastaví se pod nimi!