JIŽ DÁVNO TOMU...

Již dávno tomu, co jsem k šeru z rána

kol Vašich oken chodil nesměle

pro pohled jen, když byla zotvírána,

na kadeř černou, ručku z úběle.

Již dávno tomu, co květ růže prvý

mně všecko od Vás, všecko, pověděl,

co naše tváře zalévalo krví,

co tajilo se v dumě našich čel.

Již dávno tomu, co jsem sedal s Vámi

a ostýchal se říc’ Vám: rozmilá!

když ručku Svou – ó jak to smysly mámí!

v mé kučery Jste teple bořila.

A naše rty a zraky se jen ptaly,

co láska jest a v prsou divný proud,

jenž rozum halí, v skráň se, paže valí,

a volá tajně: Líbat! Obejmout!

To bylo všecko: Chvatné políbení,

a vroucí stisk a úsměv rozmilý –

ba víc ta naše mladá láska není,

než jedna řádka prosté idyly.

Ba k smíchu byly by ty naivní chvíle,

v nichž srdce, život, byl bych provzdychal:

jen necítit z nich vůni růže bílé

a s plodů dneška nesetírat kal!