Již nesním o světě!

Již nesním o světě!

Znám jeho líc i rub,

pohanskou lidskou duši, lačně lup

jež vrhá ke dnu marných poznání.

Znám slzy stesku, radost shledání

i hloubku samoty, jež sobě vším se stala.

Vím, co by která chvíle nachystala,

kdyby mně chvíle byla příkazem.

Znám hloubku, jež je sobě odrazem,

a sním-li, celý svět mám na dosah.

A zmate-li mne v bdění s lidmi vztah,

mám kam se ponořit. Je vlastní svět

víc než ten, jehož denní kolotoč

nás pohání. Dí hlas – jen neotroč,

měj vzdor svůj, v kterém více síly je

než v číši vína, kterou nalije

ruka, již vedl tajný úmysl.

A nakonec – ač o světě se zdát

mně dávno přestalo, zřím přece plát

své malomocné já, jež plamen svůj

chce dechem svým jen živit stůj co stůj,

a v svět ten, odhadem mně zcizený,

a lidskou lakotou, jež váží cit,

zas navracím se, jak v ráj slíbený,

jak nemohla bych se ho nabažit.