Již nevolám tě, Fauste, touhou svou,

Již nevolám tě, Fauste, touhou svou,

ni výčitkou. Děs křídla netopýří

šelestně rozestřel mi nad hlavou

a v krvi mé jak lačný upír hýří.

Již nevolám tě! V dálku modravou

s oblaky ve vzpomínkách nepluji,

když teskno mi, a duši žaluji

jen v tichu mlčením a ještě něčím,

co nelze vyslovit a pro co přát

si nemohu, bys vrátil se. To změna

mých citů není. Za tvou lásku vděčím

ti dosud, třeba vím, že zneuctěna

jsem odchodem tvým, vášní prchavou.

Snad proto nevolám tě, promluvit

bych nemusila slovy, která raní,

lovíce v minulu, co zachytit

již nemohou, a závrať na rozhraní

kde propast zeje hloubkou ničivou,

že z bázně před tebou je – odhalit.

V samotě děs svůj mohu utlumit

a zkrášlit si tě svojí představou,

v ní toulat se a třeba zabloudit,

zář vytušit za clonou mlhavou

a nemít jistoty, že bloudil cit

kdys láskou k tobě, Fauste. Pro tu tíž,

ač miluji tě dosud, touhou svou,

ni výčitkou tě nezavolám již.