Již nevracej se, říkám – a co den

Již nevracej se, říkám – a co den

tě čekám přec. A sním-li, tedy sen

můj tebou pln, a bdím-li, pusta zem,

kde nedlíš se mnou. Jitro západem

by slunci bylo, kdyby vzpomínka

s mým vědomím nevstala přede dnem,

že žiješ, na mne mysle. Šťastna jsem,

že tebe mám, že černá hodinka

samoty mé ta tam, že neděsí

mne prázdno již, když noc se zavěsí

nad ztichlým městem. Vždyť v něm žiješ ty.

A večer, ráno, stále jsi v něm ty.

Jak vracet nemáš se, když usínám, když vstávám,

když celou duší svou tě přivolávám!