Již nikde hluk a nikde kvap.

Již nikde hluk a nikde kvap,

jen potok zpěvem zvoní, –

tak sladce, milo v přírodě,

že oko slzy roní.

A bujná olše k nebi pne

své ratolesti jara,

a potok hučí v tichou noc

co malá Niagara.

K svěžímu břehu olšoví

se vrba ponakloní,

na mladé její haluze

potůček slzy roní.

A tolik něhy, miloty

v té vrbě roztoužené,

jako v mladinkém srdečku,

jež v žal je ponořené.