JIŽ PÁTÝ ROK.

...Již pátý rok tu ležím, páni doktoři,

a žitím znavena jsem zcela. Ale není

svět nový daleko! Hlas pevný hovoří

mi v hlubinách, že dní se, že jde vykoupení!

Po šerých, teskných dnech vše měkce zalijí

paprsky laskavé a temnou nemocnicí

lán zkvete sněženek a růží, lilijí –

pak duše opustí vězení praskající!

A přijde ona, Sestra bílá, s úsměvem,

u lože stane mi a za dlaň vezme skrytě,

jen zrakem pokyne, jen tichým záchvěvem

a půjdem’... Jako matka pro své dítě

si přichází, jež dlouho cizích u lidí

v ústrcích strádalo, mdlé, choré, nelíbané,

tak si mne odvede, mou bolest uvidí

a touhu bez mezí, jak v kalných očích plane...

Já vím, že přijde! Přijde! Ne ta děsivá,

již smrtí chladně zvete, ne ta, Slitovnice

to ke mně přijde jasná, jež se usmívá,

a její oči hřejí v duši vnikajíce...!

...Dnes, páni doktoři, tu v noci u mne stála...

Ne přelud... Vím to jistě... Hlava zemdlená

mi klesla bez hnutí – a náhlá zář mi vála

ze zraků jejích v tom a radost bez jména

mě celou zatopila... Tělo průsvitné

jsem uviděla... Světlý stín... Jak čistá panna

jest ona, Sestra naše... Oči blankytné,

ret dětský má... Tvář její měkce zadýchána –

A cestu ukázala... Letem závratným

jsme nad hvězdy se nesli v modré nekonečno,

zem pod námi se ztratila jak chvějný dým

a nad námi jen klid a věčno, věčno, věčno –

I ráj jsem viděla, a zvuků slavný příval

v bezmezném jásání jak mořských proudy vod

bil ke mně odevšad, s mé duše hlasem splýval,

a hvězdy zpívaly i slunce o závod...

Jen světlo, bílé světlo do bezdna a z bezdna

se lilo... Požár, požár... Dálka hvězdná

a celá nesmírnost jen světlou byla vlnou,

bezmeznou, velkou, zvuků, vůně plnou...

Já půjdu, páni doktoři... A brzy... Dobře vím...

Mé ruky nedržte a nepoutejte k zemi –

Rok pátý ležím tu... O ticho! Neslyším,

zda stlumenými ještě nejde kročejemi...