JIŽ SE PŘIPOZDÍVÁ

Se stromů padá zvlhlý květ

tak tiše, tichounce už k zemi,

jak zbloudilých snů mojích let

se všemi svými illusemi.

Vždyť jednou člověk může kvést,

do snů pak večer juž se dívá,

to slovo do snů těžko plést,

že tmí se, juž se připozdívá!

Pak čas je tichou ozvěnou,

a bolesť neznámá jen zbyla

pro první ženu lhostejnou,

ve útroby jež hořkost vlila...