Již se připozdívá.

Táhnou nebem mraky vleklé,

táhnou hlavou mou,

snů mých zlaté rybky leklé

plují duše hlubinou;

už jich k žití neprobudí

ani pocel Eumenid;

zhasíná to v staré hrudi,

brzy bude klid!

Už se večer krajem plouží,

kráčí mimo mne,

do srdce mi směle hrouží

oči divně tajemné,

v útrpnosti váhá – stojí –

co tam asi zhlíd’?...

Ustaň, hlavo, v divé broji,

brzy bude klid! –

Ňader zvony dozpívaly

ladný mládí zpěv,

žaly, any dávno spaly,

zas chtí píti srdce krev;

písní luh, dřív plný květu

pokosen je, zřid’,

stiš se, vzdechu, na poletu,

brzy bude klid.

V duše hloubce nedozírné

nechť to bouří dál,

mír se vrátí v moře vírné

dříve, než by si ho ždál;

netušeně nebes bílý

zulíbá tě vid;

jenom chvíli, ještě chvíli,

potom bude klid.