Již šero řinulo se...

Již šero řinulo se s větví spuštěných.

Kdes v dálce zanikal kukaček pozdní smích

a vše se stulilo na ňádra, v lokty ticha,

vše mlčí, usíná. Jen večer jemně dýchá

v květ rosy krůpěje. Strom snil o plodech svých,

keř růží o hvězdách a o dvou milencích.

Tu náhle měsíce čarovný, bledý třpyt

nad krajem rozlil se jak mrtvých očí svit,

a vítr zvednul se, co na hrobech spal v tichu,

a rozhoupal svůj hlas ku příšernému smíchu,

že v noci hluboké takový leží klid,

jakoby nezřela sta lidských srdcí mřít!