Již slavík ztichl; se rtů hvězd

Již slavík ztichl; se rtů hvězd

hor vzdech již závoj zdvih’,

den z dáli cítí ze snů kvést

stud jitřních poupat svých;

a z hvězd než první zapadne,

již před zrak Boží krása dne

se chystá v bázni záhadné

v tmách dálek žasnoucích.

Vzdech dne již na tvář stvoření

svou krásu volá z hvězd –

to Bůh snad Sám se v toužení

sem vrátil ze Svých cest,

by dočkal dne a Jeho stan

již otevřen jest dokořán!

Ach, co to jest! To není Pán,

to Jeho obraz jest!

Tak krásný, až se radostí

ráj choulí pod svým snem

a v jeho svaté blízkosti

zmlk’ pramen v loži svém,

stud rosy zdržel v poupatech

vzbuzené touhy vonný vzdech

a spící oči tvorů všech

i ze snů bloudí sem!

Cti věčné jitřní nádhera

s hvězd stírá pláč a smích;

tak oči září za šera,

když teskní láska v nich.

Jen člověk sám jich neviděl,

ač v stínu ráje s nimi bděl,

když s touhou jeho k nebi spěl

sám anděl v oblacích.

Štká z dlaní Božích sladký sen,

ach, proč jej odmítá!

Což stezka touhy z ráje ven

jest smrtí zakryta?

Noc volá hvězdy pod obzor,

blesk zlatý líbá čela hor –

Co lidské touhy rajský vzdor

dnes Pánu vyčítá?

Teď tvář svou zdvihá, k horám zří –

Blesk hledá ve mraku,

co pouze lásce ozáří

slz úsvit ze zraků.

Kdo uslyší té prosby hlas

o neznámý ráj nových krás,

kde v lidské lásce hoří jas

všech Božích zázraků?

Jat bázní křídly bije z tmy

den před svým zrozením,

zda v záři dne ráj vidět smí,

co Bůh si počne s ním;

jen růže, která v bázni bdí,

teď touze lidské závidí

a neví, jak se nad ní rdí

nejsladším zarděním.

Spí orel v stínu šerých skal,

sní pod kamením had,

oč prosí nyní jejich král,

má skryto býti snad.

O hvězdy, co tu hledáte!

Té touze bděním rozžaté

jen v samotě Své přesvaté

Bůh sám smí naslouchat.