Již soumrak tichý v kraje slét’.

Již soumrak tichý v stmělé kraje sléť.

Sad podřimuje, klid mu na skráň sedá,

drozd s písní večerní na větev sed’,

a jásot její ani spát mu nedá.

Jak hlídal by tu jarních vděků dav:

jilm košatý, v němž hnizd je – ptačích světů,

ten břízy bílé drobnolistý háv

a mocný dub s tou jemnou třásní květů.

Teď první hvězda líbá nebes báň. –

Sen jímá kraj, dech klidný zeleň vlní,

třpyt rosy kropí květů vonnou skráň –

a duši měkkou mocná touha plní.

Kdy dřímá vše, tu procitne, a v let

až v modrou dáli, hvězdami co hoří – –

jeť každá hvězda, věřte, lásky květ,

a sladko tonout v takých květů moři.