JIŽ SVITÁ.

Již svitá, svitá! – Obzor zasmušilý

růžemi poset; v červánkovém rdění,

zas ptačí sbory sladkou něhou kvílí

a vonné květy v luzném ševelení

korunky zlaté družně k sobě chýlí,

ve slunném jasu lehýnce se chvějí,

sen vlahé noci sobě vyprávějí.

Vltava jará v ranním procitání,

pod šumných borů skaboněným svahem

vesele chvatí luhem, skalní strání

a vítá pod svým perlotkaným prahem,

Otavy brody, k nimž se v usmívání

Blanice sklání v políbení vlahém,

co zatím teskně družka odloučená,

Lužnice, nivou přeubohou stená.

Již svitá, svitá mlžným nad obzorem,

ty věčně chmurný, jihočeský kraji!

Co tajilo se ve tvém nitru chorém,

co duholesklou bylo jenom bájí,

procitá k žití... luhem švarným, borem

veselé zvuky již se ozývají,

jak včelek bzukot v paprskovém jasu –

kéž věstí tobě vykoupení, spásu!...