Již zas přišla milovaná doba,

Již zas přišla milovaná doba,

Po vlasti zas mohu konať pouť,

Tudy v slasti nevýslovné plouť

Nezabrání hrudi žádná zloba.

Tu se šíří srdce mého koba,

An mi dáno blíže k lidu lnouť;

Ač pak tytýž slzy jmou se souť,

Když ho vidím strádať jako Joba.

O můj lide, kdybys v srdce zíral,

S jakým plane k tobě citem žhavým,

Do kořán bys hruď mi pootvíral.

Rodinu svou všecku v tobě slavím,

Máť, dcéř, otce, bratra, sestru, krásku,

Tož všech těchto chovám k Tobě lásku.