Jízda do Benátek.

Ohromná vlna,

zježená lvice,

doráží pořád

v bok naší lodi,

ohonem tluče

na okna kabin,

palubu trhá,

(slyšet už nářky

ženského pláče)

lodníkům stříká

do obličeje:

kapitán běhá,

rozkazy dává,

pocestné těší.

Panuje zmatek,

šíří se úzkost –

rozbírat city

není víc pokdy:

slyšet jen hukot,

vidět jen vlny

válet se na loď,

na jistou kořist –

čekáme s hrůzou

v nejbližší chvíli,

že loď se sřítí

v bezednou propast,

s hukotem že nás

zalehne voda.

Zoufale vzpínám

do dálky ruce

a – promiňte mi –

v dlaních tvář – pláči:

v tom převalí se

ohromná vlna,

smete nás v propast,

slyším jen hukot

divokých jezů –

Přítel můj volá:

„Benátky, vstávej!“

Na nohy vskočím:

No, chvála Bohu,

jen sen byl všecko!