Jízda k milé.

Hučí vítr po šírém poli,

listí po hrudách poskakuje,

jede mládec na vraném koni,

takto na mysli přemyšluje:

Kdybys, milá, ze zlata byla

a měla srdce démantové,

kdybys skryta přede mnou byla

v jeskyni, v hoře, přehluboké:

kopal dnem bych, kopal bych nocí,

až bych já tebe dokopal se,

a modráčků z očí tvých jasných

a z úst jahůdek nasytil se.

Kdybys, milá, byla ten měsíc,

co nad mnou táhne v průvodu hvězd,

z buků, jedlí řebřík bych stesal,

pro tebe k nebi vzhůru bych šel;

modru nebe tebe bych odňal,

v náručí snes tě domů za stůl,

pod obrazy posadil bych tě

a dal ti vínek z rozmarýny.