Jízda k nevěstě.

Jel mladý hrabě z večera,

jel lesem kolem jezera.

Už měsíc vzešel na blankyt

a na vodě hrál jeho třpyt;

les krajem vrhal černý stín.

Ah, což mu stín, co luny svit,

což po tom, že se blíží noc? –

jej vábí lásky čarná moc

tam v pyšný zámek – nevěstin.

Kůň letí jako živý ďas,

však nepředstihne rychlý čas.

Už duchů doba – půlnoc blíž –

a mrtví z hrobů vstávají,

ztracenou lásku hledají: –

ty že se duchů nebojíš?

Strach – duchy – marná babská řeč, –

mám silné páže, dobrý meč! –

Šum vichru lesem táhle zní,

a na vodě se lůna chví.

Slyš – jaký zvuk to – lesa šum,

či pohřebních to hlahol dum?

To píseň – vábný, tichý zpěv –

a nikde živa tvora zjev.

„Zapějme píseň veselou

a v svatební se dejme rej;

nevěstu máme spanilou,

jí ke cti každý píseň pěj.

Zapějme píseň veselou!“

A hrabě hledí s úžasem,

odkud ten zpěv zaznívá sem,

však nikde, nikde tvora zřít, –

jen vichr počal děsně výt.

„Má z vodních par utkaný šat

a věnec z vodních lilií,

lahodný se k ní spánek vkrad,

a o ženichu sladce sní.

Má z vodních par utkaný šat.“

„Jest její ženich švarný pán,

a vysoký jest jeho rod;

on ke sňatku už přichystán –

nuž svatební chystejme hod.

Jest její ženich švarný pán!“

„Zbuď nevěsto se spanilá,

už jede, jede ženich tvůj;

dost si se o něm nasnila,

ber svatební už věnec svůj.

Zbuď se nevěsto spanilá!“

Kůň řehce, větří, vzpíná se

a nechce ani z místa hnout,

a hrabě patří v úžase

na vodě luny ve jase

ku břehu bílé tělo plout.

Kol těla vzdušných postav roj

se lehce vznáší nad vodou;

vlnami zmítá nepokoj

a úzkostně se k břehu pnou.

A hrabě zděšen zírá blíž –

ty že se duchů nebojíš?

Strach – duchy – marná babská řeč, –

nač páže máš, nač dobrý meč?

„Tvé lože bylo studené,

on lepší, teplé chystá ti;

on pojme tebe v lokty své,

tam sladce budeš dřímati.

Tvé lože bylo studené.“

„Hle, ženich tvůj už na cestě

a u tebe už bude hned;

jak spěchá, touží k nevěstě –

tak rychlý jest jen duchů let.

Hle, ženich tvůj už na cestě.“

A kolem hlavy hraběte

se vzdušných stínů míhá kruh, –

– pryč, pryč – já neznám děvčete

a divý smích mu zazní v sluch.

„Chachá – ženich už na cestě –

hoj, dovedem’ tě k nevěstě!

Už dolů, dolů s koně spěj,

ať svatební se počne rej;

a kněžna-li tě pohřeší –

však on ji jiný potěší.“

„Nevěsty lože chladné je,

však ve tvých loktech okřeje.

Hoj ňadro k ňadru tiskni jen,

už brzo svítat počne den,

a spíše slunce v podletí

ta svatební noc odletí.

Nevěsty lože chladné je –

chachá, v tvých loktech okřeje!“

Nedojel hrabě k nevěstě,

a marný po něm všechen shon.

Když nejhezčímu děvčeti

tam ze vsi hrany zvonil zvon,

jež vytáhnuli za šera

rybáři v lese z jezera,

zněl umíráček hraběti.

Nedojel hrabě k nevěstě –

zůstal on někde na cestě. – –