Jízda nocí.

Byl pozdní večer již, my vraceli se domů.

Za námi města zdi a kolem širý kraj,

náš obzor zakrýval svou maskou noci taj,

a v dáli nížily se bílé hvězdy k tomu.

Že jedem’ hřbitovem, ty tehda řekl bys.

I měsíc bez ruchu se klátil v bílé páře

jak mísa stříbrná, již Herodias kdys

se hlavou Janovou si nesla ze žaláře.

My mlčky kráčeli, do plášťů zahaleni,

a zírali v tu noc, v to prázdno, ono nic,

jež každým kročejem se v nový obraz mění,

tvar krajin podsvětí na sebe jímajíc.

Ba, z toho okolí dech mrazný vstříc nám vál,

to pozdrav jidášský byl severního polu

či smrti polibek, jež s námi letíc v dál

se smála frašce té, již hráli jsme tu spolu.

Neb oba tehda nás jen jeden poutal cit,

jak plamen požáru, jenž dub i břízu sžíhá:

žár lásky mohutný, jenž marně v hrudi skryt

se v očích zableskne a v našich řečech míhá.

Své jiskry palčivé on sdílí větvím dále:

měj pozor, ruky stisk jak pálí teď dlaň tvou!

Měj pozor, ve chvíli sic zapomnění malé

už srdce na srdce a ústa k ústům lnou!

„Zda cítíš noci mráz?“ já k ní jsem v bázni děl.

,Mne hřeje srdce tvé!( tak ona odvětila.

„Jen ticho hrobové a temno v šíř i dél!“

,V mé duši hudba zní a záře svítí bílá!(

„Tak oba zhyneme jak moucha, v jeden den

jež byla zrozena a se západem zmírá.“

,Přec v jeden lásky mžik má duše žije sen

o celé věčnosti a nesmrtelnosť zírá.(

A mlčeli jsme zas, já cítil v duši strach

jak prorok Eliáš, jenž děcku vracel žití

a nad mrtvolou stál tu v tvůrčích myšlénkách,

a přece hrozil se, že má tak učiniti...