Jízda v noci.

Dál jako bleskem v obzor, jenž se stmíval,

kraj na ohromnou fresku splýval zraku

a mračna byla rovna stádu draků,

jež sháněti v tlum vichr neumdlíval.

Les na levo v zeď jednotvárnou splýval,

a jak jsem vyhled’ z letícího vlaku,

byl měsíc roven střelenému ptáku,

jenž v trysku, v krvi do mračen se skrýval.

A nudou přemožen jsem zavřel oči

a mně se zdálo, že se vesmír točí

jak žalář, odkud vězeň, člověk, utek’,

že náhle kroutí se a padá, tříští,

že kol se slzy, krev a mozek blýští –

a v duši mou pad’ nekonečný smutek.