Jízda ženicha na námluvy – jak botu ztratil.
Štvaný přišel dohazovač
K váhavému ženichu;
Pravil: „Tenkrát si snad získám
Na námluvy kožichu!
Deset let tě stále vodím
Od nevěsty k nevěstě;
Kde jsem o nějaké zvěděl,
Byli jsme hned na cestě.
Co tu vody odplynulo,
Co se děvčat provdalo!
Byli mezi nimi hodné,
S kterými se váhalo.
Chceš-li se předc oženiti,
Musíš oči zamhouřit;
Nic to na plat, dal jsem častěj
Pro štěstí tě podkouřit.
Tyť jsi denně hubenější,
Ač tě domek nadýmá;
Zanech všeho vybírání,
Každá si ho nevšímá!
Tu ta jest ti silných oudů,
Ta zas drobet zubatá;
Ta zde pro tě tuze bystrá,
Ona málo bohatá.
Tak se marně natrmácím,
Dal jsem tobě na sliby;
Nedržíš jich, dej si pozor,
Splatím ti tvé výhyby.
Chci tě ještě posléz dovest
K rozhlášené nevěstě;
Ta jest krásná, krev a mléko,
Stále touží po městě.
Tchán má peněz jako tříštěk,
Mnohý po ní zápolí;
Vězí v tom však malá chybka,
Test však všemu přivolí.“
Rozhorlený ženich zvolal:
„Zde mi chyba nevadí;
Kůň a žena bez chyb nejsou,
Jmění vše již nahradí.
Obdržíš víc, než jsem slíbil,
Od paty tě ošatím,
Dočkám-li se krásné ženy,
Ní-li budu bohatým?“
Starosvat tu dále praví:
„Pustíš se tam jízdecky,
Tak to patří ženichovi,
Aby se pnul nad všecky.
Na koni jsi nikdy nejel,
Moudrého si vypůjčím;
Nic se neboj, drž se sedla,
Snadno tě to naučím.
Scházejí ti ještě boty,
Těch jsi nikdy nenosil;
Opatřím ti hezky volné,
By jsi se v nich honosil.
Její obydlí ti povím
Teprva až na cestě.“ –
Strojil se choť celý týden,
By se líbil nevěstě.
Sedí v sedle okrášlený,
Klobouk strmí třírohý,
Plášť se po ramenou věje,
Hrabá nosič čtvernohý.
Poznal jezdce, hned se spíná,
Po dvou chodí v městyšti;
Lid se sbíhá vyzvědačně,
Hemží se co v tržišti.
Štěstí, že se chopil sedla,
Sicby dolů s hrkem slít;
Komoň tropí ryky bujné,
Choť si přeje pěšky jít.
Div to! byl kůň kost a kůže,
Dávným věkem plesnivý,
Že se spínal? Šalomounek
Poděsil ho třeštivý.
Jede dále po palouce,
Kde se pase klisen skot;
Týčí se zas jako svíčka,
Jezdci kane s tváře pot.
Pastevců se shluknul zástup,
Zasáh’ koně mnohý bič;
To ho zcela poplašilo,
Pádí s jezdcem k lesu pryč.
V houští pozbyl dílce pláště,
Kůň se více roztouže,
Slepě cválá dál a dále,
Vrhne se pak do louže.
Nemoha se vyšvihnouti,
Válí se tak v chobotu;
Jezdec měkce v blátě vězí –
V bahně přišel o botu.
Kůň se předc zmoh’, potřásal se,
Domov maje v paměti,
K němu chvátá, nedbá na křik;
Počíná zas bujněti.
A hle, do stavení vjíždí,
Vychází tu dívka, test;
Znamená, že dle popsání
Na určitém místě jest.
Tu hned ouraz vypravuje,
Praví: „Jedu ze města;
Přivádí mě čestná pověst,
Nad ní krásná nevěsta.
Chci si volit ženu z lásky,
K tomu zrovna bez peněz;
Těch já nemám zapotřeby,
Něco jsem jich pro ni snes.
Mámť já obchod, tovaryše,
Domek, v něm i poschodí;
Všecko pěkně pro nevěstu,
Ať tam sama vévodí.“
„Věřím to vše, prudkost lásky
Zkusím snadno,“ dí mu test;
„Musíte se podrobiti,
Výnosný můj obchod vest.
V městách znáte všickni dříti,
To vám zvelebuje chléb;
Hřebec, co jste na něm přijel,
Byl můj, nyní právě zheb.
Zde nůž máte, šetřte kůži!“
Ženich mněv, že v hájovně,
Jak se ulek’, když tu seznal,
Že zde stojí v rasovně.
Zamluvil to, však se vykrad’
Odtud: to jsou trampoty!
Co mu řekne hospodyně,
Když přitíhne bez boty?
Na cestě se setkal s smlouvčím,
Pustili se do sebe,
Tento praví: „Zač já mohu,
Vina padá na tebe.
O chybě jsi nechtěl slyšet,
Koně dostals starého;
Někdo ti ho očaroval,
Nemohu nic za něho.
Ženichům se lecos stane;
Tomu kola zamrznou,
Jinému, když jede z námluv,
Soci záda vydrhnou.“
Vece ženich: „Já vše snesu,
Ať se to lid nedoví;
Cech by mě skříp’ pokutami –
Posléz mě snad vypoví.
Řekne, že jsem nepoctivý,
Každičká mě zavrhne;
Splním sliby, tvá-li chytrost
Z ouzkosti mě vytrhne.“
Praví smlouvčí: „Nabuď ducha,
Mlčením vše napravím;
Přijdem domů samou nocí,
Všem se směle postavím.
Ráno půjdem na námluvy
K tetě; jest sic hrbatá,
Dávno po tobě již touží,
Trošku jest předc bohatá.
Co máš jinde štěstí hledat?“
Ženich se tu utišil;
Vše to schválil, na námluvy
Na ráno si přispíšil.