Jízdou.

Na prsa moje se přissála tesklivá melancholie.

Po létech člověk nerad ty shrbené chatrče vidí...

Hle, lněné ty vlasy a modré ty oči a zamlklé tváře,

ve dveřích kořalen na slunci s vlajícím vousem židi.

Nejkrasších dívek tam neuzříš ohnivých, mámivých očí,

do měst dalekých prodána krásná jich bujná těla.

Viděls je někdy kývati plavým úsměvem jihu

za okny v ulici staré, když teplou nocí se stměla?

Viděls je někdy? Viděls je plakat na rozích domů?

Viděls je pod lucernami na březích ležící, s vlasy

zablácenými proudem a na nich ty zelené řasy?

Kolem mne fičí k městu na saních babice Bída,

patnáctileté dítě tam veze. – Řad ubíhá stromů. –

Oči má černé, rty rudé a tváře bílé jak křída...