JLK

Melancholický princ jde ulicemi

nemelancholickými.

Těžko se kráčí smutnému poutníku

ulicemi sveřepými, ulicemi zlými.

Ulice jsou veselé, kývají a řvou

na poutníka, který je tak tichý.

Dancingy se otvírají a jazzbandy vyhrávají:

Poutníku, proč smutný jste a tichý?

Nečasový! Nečasový! zlostně pokřikují

kameloti z osvětlených kaváren.

Co chce mezi námi? Dnes už jiné dují

proudy ideové souhvězdími kaváren.

Poutník nechce nic. Je princ, byť melancholický.

Proudy ideové! – Myslel někdy na ně?

Samota je zrcadlo, v němž po léta se shlížel.

Modrým květem hořce zdobil skráně.

Poutník nechce nic. Jde šerou ulicí,

mezi domy starými a pod oblohou věčnou.

Život jako včera i dnes věrně zpívá

starou svoji píseň, píseň nekonečnou.

Dvih i klad, minulost s budoucností...

A přítomnost – toť sen. O čem sní poutník asi?

Má baret na hlavě a kordík po boku...

A sní o říši krásy.