JMÉLÍ.

Na vrchole sosen

nejblíž nebe jmélí

lístek co den zrosen,

první zorou skvělý

jako chumáč vlasů,

který dívce k pasu

zlatem dolů splývá,

do nebe se dívá

skrze jehlic řasu.

Rosa na ně vlahá

padne z mračen lemu,

první zora blahá

rety skloní k němu,

vzdechů neuslyší,

jenom písně v tiši,

které drozdi pějí,

zní mu nejkrásněji

přes zelenou říši.

Sosna dá mu žíti;

nestará se jmélí,

bují, plá a svítí

plody ve úběli.

Až se skácí ona,

až ji douška vonná

z práchně hrudi vzklíčí

v podrost trpasličí,

pak to jmélí – skoná.