JMĚNEM DĚLNÍKŮ

Jménem dělníků,

jménem železným,

jménem horníků, kováků, stavebníků a lučebníků,

jménem železničářů, typografů, zřízenců a nádeníků,

ale nikoli jménem toho neb onoho, nýbrž jménem davu,

když vztyčen má jedinou pěst a jedinou hlavu,

nechť ze základu kamenného slohy železobetonové

vyrostou čistými liniemi, slohy nové,

a jejich krása budiž svatá pravda třídní,

stejná v Kantonu, Tangeru, Sydney, v Chicagu, Londýně, Vídni,

k pateru vzbouřených kontinentů nechť doprovod zpívají

a do budoucnosti se dívají

přítomnost milujíce

pro její strašlivé oči a rozbrázděné líce,

pro její mohutný osud.

Jménem dělníků,

jménem železným,

jménem vynálezců, inženýrů, lékařů a biologů,

jménem antropologů, etnologů a sociologů,

ale nikoli jménem těch, kteří ve starých pověrách žijí

a proti skutečnosti bojují dětinskou ideologií,

nýbrž jménem tichých i bojovných materialistů,

kteří jsou nejvíce podobni dnes legendárnímu Kristu,

nechť slohy, pozorné k době jak anténové dráty,

sbírají, zpívají, hrají a rozdávají

naděje, cíle, úspěchy, obavy a ztráty,

jež plamennými anděly z hlubin práce a myšlenky povstávají,

z nejposvátnějšího děje, z dělnické revoluce,

a nechť jsou jako štědré a ohnivé ruce,

nesouce pecny hladovým,

mrznoucím teplo.

Na širém světě,

na světě rozdvojeném,

třídními sny a zápasy, nadějemi a bázněmi napojeném,

nemáme již my upřímní, vědomí, vášniví, nemáme pranic,

co by nás ještě spojovalo uprostřed bojů a štvanic,

co by nás povznášelo, sílilo, činilo dobrotivými,

k radosti vedlo a k hněvu mělo, nás činilo nesobeckými,

něž tuto revoluci černých a rudých dlaní,

to strašlivé tornádo, toho rozumného inženýra, to jarní usmívání,

jež jako Jupiter býkem Evropu k lásce unese,

vysokým proudem elektrickým celý svět roztřese,

krvácejíc a hřímajíc temně, ale i rozlišujíc jemně,

plemena spojí, neřkuli národy, kontinenty, neřkuli země,

ale nikoli krále a presidenty, generály a diplomaty, bankéře, velkostatkáře, průmyslníky,

nýbrž hrdiny, tvůrce a dělníky, hrdiny, tvůrce a dělníky,

a do zobáků odzbrojeným aeroplánům, brázdícím vzdušné vody,

dá ratolest práce a shody.

Kde tedy,

kde tedy něco vyššího jest,

co by nás v šíleném zmatku rozmarů, směrů a cest

rozohňovati mohlo ke zpěvům lásky a nenávisti,

co by těm našim stromům dávalo květ a listí

a co by z poetů, snížených k ornamentu pro vládnoucí třídu,

činilo zase básníky, první občany z lidu,

a co by samo opravdu hodno bylo,

aby se básníkům zalíbilo,

z nich loudilo úsměv a slzy?!

Mrtev je bůh a umírá vlastníků vlast,

měšťanská třída kráčí hlavu na špalek klást –:

stoupání jarní mízy, myšlenky bezbožné reformace,

polnice hesel, dynamika občanské války, patos krve a práce,

dělnických pluků pochod, rudých praporů vlání,

úsilí o nové formy, bouřlivý růst a zrání

nechť v rytmech našich šumí, hudou, jásají, vládnou

a funkcí sociální jsou, ne pouze ozdobou ladnou –

i s ševelem slzí ženských nad padlými hrdiny,

i s drobnou hudbou úst a ruček dětských za vítězné hodiny,

když tleskají vítězným praporům.