JMENEM PŘÍRODY.

Ta lásky řeč, jíž učí tebe matka,

slasť vědomí a zvyku lahoda,

zář myšlení a pudu tajnosť sladká –

co jemného jen vdechla příroda

nám do ňader; co smlouvu lidskosti

a celek žití drží: svazky všemi

to víže národ k vlastní bytosti

a rodné děti k rodné matce zemi.

Tvým jménem, přírodo! náš boj je svatý,

my hájíme tvou vůli živou v nás,

a ruce ty, jež proti nám jsou vzpiaty,

ty kácejí tvých prazákonů hráz.

Tvým jmenem klety jsou! Ač kletby té

my nevyřknem; jim z dáli pomsta hrozí,

ač nevolá to z hrudi rozryté

náš o ni vzdech; ji osnují však bozi.

Jest příroda Bůh Hospodin ten starý,

jenž v pravnucích mstí ještě otců hřích,

jenž nevládne vždy dobrem jen a dary,

leč hrůzou též a zkázou tvorů svých.

Ta jest, to spravedlnosť nesklonná!!

– ač velká, že jí věky nepřehlédnou;

ta bdí, a jistě soud svůj vykoná,

nechť za tisíciletí soudí jednou.