Jméno! – Tvé jméno pravé, ty,

Jméno! – Tvé jméno pravé, ty,

sluncem svržený soku,

zvaný stín.

Z těch, jež protivenství láme, nejsi.

Přesný, věrný, svobodný pod bezbožnou patou lidí,

kterým teprve nemdlícím archandělem jsi tam,

kde zápolíš s bohem,

zlomen a zpříma?

Jméno! – Tvé jméno pravé! –

Vídám tě padat; šíp střemhlav

není hroznější tebe,

když – pustiv kopí, cesty brázdiče –

v korunu hadích vlasů létavic

vjels prsty vřeteny,

zatím co v ústech, rudých a okrouhlých jak pečeť,

vře vykleštěný zvuk.

A krutě napiatá lýtka i v pádu ještě osnují

nanebevstoupení.

Zářivý!

Ty, z podstaty slunce,

podrážděn pralesními hlasy temnot,

znovu vždy, vždy znovu

vrháš se kučeravým lvíčetem v jejich splavy,

zas a zase se nevraceje – – –

Rozemlet tmami že, ty, boha znepřátelený miláček,

s nimž se smiřuješ laskáním za obzory?

Ne! Hádem neporaněn dospěls

k lukám oslňujícím,

a vzduchu, ostrého jak šafrán, nalokav hrůzu,

duješ do plachet nebeských fregat.

A toto je koloběh, kudy se přemožen nepřemožen

k nemdlícímu jak ty vracíš soupeři,

křiče štěstím.

Jméno! – Tvé jméno pravé! –

A uvítám smrt, s níž jsi sezdán

láskou krvesmilnou.