JO

Podhorským krajem nocí jsem jel,

na nebi měsíc zsinavěl.

Hrad starý nade mnou rozvalen stál,

v hájku tam sýček naříkal.

Jakou to, krajino divná, máš tvář?

Zrodil tě básník-samotář?

Básníku, básníku samotáři,

je to tvá hvězda, jež nad hradem září?

V záři té smutné se líce jeví...

A osamělé tam slyším zpěvy...

Osamělé kroky tam zvoní.

Vítr se s běsy v arkýřích honí – –

A přece jednoho večera vzplál

medailon starý na zdi – a lkal.

O básníkovi mi zpíval a zpíval,

který byl plachý a srdce své skrýval.

Skrýval je, skrýval – – – však jedno je jisté:

Hledej – a nenajdeš srdce tak čisté!