JO. (I.)

Hřmí hnána střečkem v světa kraje širé,

pro jednu blaha chvíli... Ký trest děsný!

Necítí zimy hlod, ni teplo Vesny,

jí cizím taj váš, Oddechu a Míre!

A mukou přece v duši její siré

ten zpívá Rozkoš lásky paian plesný

v němž mraku ve objetí padla ve sny,

než zahřímal hlas: „Zchvať a nes ji, víre!“

Tu Kavkaz ohromný jí v cestu trčí,

pláč Okeanid u pat jeho kvílí,

kol skráně lysé vlaje mračen hříva...

A s výše – mrak či bůh? – se Titan chýlí

a střeček běsný znikl v nízkém smrčí,

co konejšivý hlas jí k sluchu splývá: