JO. (II.)

„Buď vítána, má sestro v utrpení!

Ty hnána světem, já zde úpím v svoru,

Ty s vlastním nitrem a já s bohy v sporu,

Tě střeček, sup mne rve při Zéva hřmění...

A klidu oběma nám – není, není...

Tys láskou hřešila, já v síly vzdoru,

snést lidstvu světlo a s ním lásky zoru

jsme chtěli oba v dětinském svém snění.

Ó, sestro tichá! – Tvůj byl úděl ženy:

pro lásku trpět, já měl úděl muže:

pro světlo býti vbit na skalní stěny.

Jeť obé světlo – pravda jako láska!

Vem bílé jak já krvavé vzal růže...

Tvůj stane hon, jak pouto mé již praská!“