Johanna Neapolská.

Za polnic zvuků, neapolských zvonů,

královna sedla pod baldachýn trónu,

nejkrasší paní z paní všech;

na lásky soud až z Provence, Avignonu

k ní rytířů se sjelo, zřít bílé hvězdy čelo

a krásu v plamenech.

„Artuši, pěvče, zlaté tvoje struny,

jak leknín v lásce paprsk bledé luny,

útroby naše rozchvěly;

měj zlatý řetěz i můj úsměv slunný,

jenž láskou tebe světí, jsi rytíř srdce třetí

po našem manželi.“

„Bertrande lepý, mistře tanečníků,

smíš polibek vzít z růžných mojich rtíků,

to dovolit smím anděli;

měj zlaté kruhy, damascenku dýku,

co v barvách plane duhy, jsi rytíř srdce druhý

po našem manželi.“

„Terlizzi hrabě paní čest a krásu

po život celý s každým ve zápasu

uchránil mečem, ocelí;

on stužku z mého hedbávného vlasu

potřísní vlastní krví, on rytíř srdce prvý

po našem manželi.“

Rozdany ceny; pozvolna se šeří,

v zámeckém parku v každém stromu, keři

stříbrný odlesk měsíce;

tři stíny rostou u balkonu dveří:

v té straně zámku k moři, v komnatě světlo hoří,

to králova je ložnice. – –

„Já řetězem spjal nohy v okov tuhý

a Bertrand ruce v zlaté dal mu kruhy,

krůpěje smrti se čela

Terlizzi setřel vlasu tvého pruhy,

až hrdlo zatáh’ zvolna; teď, královno, jsi volna,

z nás vyvol manžela.“

Tak v zámku včera v půlnoc co se dělo,

tré rytířů královně vyprávělo,

nejkrasší paní z paní všech;

jí plálo oko, bez chmur, vrásek čelo,

až plamen krbu rudý vyprostil z vazby údy

a růže úst a ňader dech.