Joris Karl Huysmans. (I. NA RUBY.)

Starého rodu poslední ratolest,

nemocné matky nedokrevný syn,

vrhá se z koleje v hlučící Babylon

hříchu.

Vypity všecky nečisté poháry,

poslední choutka nudně zkojena,

vévoda hyne moderní nemocí

nervů.

Pryč z toho Babelu, všecko je prach a hnus

banalní krmě nesytí obraznost,

rozkoše nové, nové si radosti

stvoří.

Jaké to choré Fantasie svět!

Perversné chutě všednost mu nahradí,

přírodu zvrátí na ruby, stvoří den

v noci.

Strojené vůně v bizarním příbytku,

vybraný přepych v umělém světle lamp,

všecko mu nudu přemění v rozkoše

klášter.

Život mu nahradí raffinovaný sen,

v kajutu změní s illusí cesty síň,

vypudí ze svých vzpomínek nečistou

ženu.

Básníky Říma z úpadku mrzkých dnů,

z domácích pěvců dekadentů zpěv,

mystiku pouze katolických knih

čítá.

Znavená duše žízní však stále víc,

nádoba těla láme se v svazku tom,

hallucinace rostoucí chorobu

děsí.

Zmučená duše výstřední chutí svou!

Neznámé světy šílenství hlídá zjev –

Vrať se zas k lidem, nechceš-li plenem být

smrti!