Joris Karl Huysmans. (II. TAM DOLE.)

Jak se mu zhnusil ten nízký a hmotný naturalismus!

Není v něm ducha, toť polovic jistě v něm umění zmírá!

Bez víry sic, však připouští nutně Nadpřirozené,

v každičkém kroku v tajemné toto bludiště vráží.

Nevěří sic, však Grünwaldův hrozný Ukřižovaný

k novému umění ducha jej probouzí ze sna.

V samotě žije svým knihám a příteli svému des Hermies.

Středověk! slyšte! to tajemné slovo volá ven světy.

Středověk! prchni! tam dávná tě čeká a zaujme víra,

nechceš-li vzhůru, tož víří to chmurně a vztekle tam dole,

sáhni jen tam, hle, hrdina: Gilles de Rais, Modrovous zvaný!

Durtal píše pomalu dějiny člověka – ďábla.

Jaké to vraždy a jaké to svatokrádeže hrůzné!

Jaký to maršál za doby čisté světice Jany!

Jaké to ďábelství? – Zná-li pak nový věk podobnou zlobu?

V Paříži sídlí! – Jak poznati černou mši zrádného Docra?

Pak teprv vypsal by věrně rouhání Modrovousova. –

Durtal se chvěje, jej vede necudná Chantelouve.

Satanské hrůzy! zda může člověk hlouběji klesnout?

Ježíši! kterak to deptá se tvoje nesmírná láska!

Nelze to čísti, mně vytryskly horké bolesti slzy –

Jaký to hnus! hle, Durtal zahlcen řítí se z domu,

divoká Chantelouve marně jej prznit chce dále.

Durtal se hrozí: Jaká to nesmírná svatokrádež!

v uších mu hučí: v hostii že jest přítomen Ježíš. –

Durtal se chvěje, v něm všecko se boří a tvoří se nové.