Joris Karl Huysmans. (III. CESTOU.)

Divno věru, Satan ho k Bohu vrací.

Dlouhou cestou zvolna se k němu bere.

Hříchem, vášní vysílen, posléz touží

po Církvi Matce.

Není jiné, nezbývá jiné cesty.

Všecko zhořklo, zklamalo, znechuceno,

v tesknou mdlobu zajásal náhle v duši

starý mu choral.

Kterak duší otřáslo De profundis!

Durtal lačně probíhá Paříže chrámy,

ssaje, loká novou tu silnou stravu

nebeské vláhy.

Kterak Církev choralem sílí, sytí!

Durtal věří. Jak se to, ptá se, stalo?

Náhlé světlo zalilo moji duši:

milostí Boží.

Přítel zemřel. Životy čítá svatých.

Bolest svaté Lidviny láká jej, děsí.

U knihkupce našel ho jeho vůdce

Gevresin abbé.

Starý kněz a hluboký mystik spolu.

Durtal slyší neznámé dosud taje,

jeho duše uměním odchovaná

novou má práci.

Ó ti mystři v mystiky arcidílech!

Hello, jediný psycholog tohoto věku!

Tereza mužná, svatý Jan ode Kříže,

jaké to duše!

Ruysbroeck, Faber, Angela de Foligno,

Kateřina Emmerich... jaká díla! –

Vale světe! Na volnou zve jej dobu

Trappistů klášter.

Svaté ticho, velikých prací matko!

živná sílo mlčení, klide věčný,

jak tu duše zmučená pookřívá,

rozpíná křídla!

Žhavá lázeň zpovědi minulost smyla.

Bratři řádu ochotně za něho trpí,

jejich prosby v choralu extatickém

za něho znějí.

Církev! kterak vznešený je to ústav:

bratr bratra břemena na se bere,

bolest moji ochotně jiný trpí,

smývá mou vinu.

Durtal všecky předsudky z duše ztratil.

Ale bída Trappistů tělo mu kruší.

S Bohem, bratři! odchází jiný člověk,

mír váš má v duši.