Jos. Jiřímu Kolárovi

Jak obrovský kmen stojíš neskloněný

a s šíjí vzpřímenou přes času změny

a s okem, jež se ve krásy tůň ztrácí,

zříš budoucnost a žiješ ve své práci,

jež z našich dějin za clonou rve clonu

z dob slávy i z dob zoufalství a stonů

nám láká prutem mistra – čaroděje

svět postav, v kterých lidský duch se chvěje

svou snahou k výši i své vášně chtíčem

pod maskou dramy, pod satyry bičem.

Jak pýří květné neseš sedmdesát

let zápasu a síly dost máš tesat

myšlénku české síly v mramor dramy.

Laur herce ještě tvými šedinami

se v kráse svěží, neúmorné kmitá

a ruka slávy zas Ti nový splítá,

jenž neuvadne, nebo z lidu vzrůstá:

neb jeho duše sedla na Tvá ústa,

neb v díle Tvém, kde jeho city žijí,

jde ruku v ruce život s poesií.