JOS. JUNGMANN NAD DOKONČENÝM SLOVNÍKEM

Dokonáno dílo! A mně jak by v sluch

zněly hlasné zvuky, deset tisíc harf

andělských a libý cherubínů zpěv,

jak když Tvůrci Haleluja! zpívali,

když se vracel z díla do nebeských bran,

stvořiv svět. Ach, odpusť, je-li, Bože můj,

v tom jen rouhání! Vždyť příliš velká dme

radost moje prsa, září oko mé,

spočívajíc na tom, co jsem budoval

dní ne šest, jak Ty v své božské velkosti,

leč jak slabý člověk celý život svůj.

Libí hráli ještě jarní vánkové

kolem čela mého, křepce šel můj krok,

jako k tanci jenom, zrak můj jasně plál,

nic se nelekaje trudné námahy,

když v mé duši bleskla k dílu myšlenka.

A již, ajta, jeseň smutně provléká

kadeře mi zřidlé nití stříbrnou,

odlétli již z duše ptáci písní mých,

zvadly květy moje. Zato stojí tu

dílo velké! Dík vám, mocná nebesa,

za sílu, s níž léta dlouhá nesl jsem

tíhu práce tuhé! Stokrát zmdlel můj duch,

pochybnosti těžké rvaly nitro mé,

vždy však poznovu jsem z lásky k národu,

pro nějž tvořil jsem to vše, se vzchopil zas,

kdykoli jsem klesl. Vždycky bylo mi,

jako bych řeč naši, potopený zvon,

ze hlubiny mořské zvedal na povrch,

jak bych spouštěl dolů v hlubokou se báň,

plnou zlaté rudy, věky zasutou,

a ven na den světlý v hrstích vynášel

její lesklý poklad. Jako kahanec

um mně svítil ve tmách, péro bylo rýč,

od boku však nemoh’ odpásat jsem meč,

neboť zpurný Satan, starý lstivý vrah,

rušil moje dílo. Odboj podnítil

nízkých duchů, plazů slizkých proti mně,

oblud jedovatých, s nimiž zápasit

při práci jsem musil, ba on podobu

na se bral i přátel mých a soudruhů

a tím nejvíc zkrušil bolem srdce mé!

Stokrát na mne stříkl udavačů jed,

slina na mne padla zloby smrdutá,

chvály skvělým pláštěm odívali mne,

já však obléknut veň, cítil plameny.

A já přec jej přemoh’, vraha lstivého,

bez moci již svíjí se mi u nohou,

syče marným vztekem! Se mnou radujte

přátelé se praví, jejichž družná dlaň

pomohla mi v díle! Nejvíc na tebe

vzpomínám si, Marku, duše duše mé,

který věřil’s ve mne, který bratrskou

láskou jsi mne zvedal, se mnou nesl tíž

práce klopotné – buď žehnán na věky!

Hotovo je dílo! Z par a chaosu

zdvíhá se jak v jitřním jase pevná zem,

ztracený ráj, z něhož vyhnán věky byl

národ můj, se vrací, zas, ó, zase živ

lid je můj a z mdloby smrtné procitá

k nové dějin slávě! Haleluja! pěj,

matko Slávo, hory, plesejte, a zvěst

radostnou v svět neste, mocní větrové!

Zřím jak ve snách, jak již z kupy vzácných rud,

jež jsem vynes’ z hlubin, kují pěvcové

zářné zlaté šperky Vlasti na šíji,

bojovníci meče, dělník nástroje,

všude, všude, všude zase hlaholí

jazyk otců našich – ba jak pne se sluch

v šedou dál až věků, všude zaznívá

jeden slávský jazyk, libý, lahodný,

od Šumavy naší dálný po Urál!

Ó, kam zanesly mne radost má a sen

od života bolů! Jediný můj syn

vedle v loži stená! A teď volají

k němu mne – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ó, Bože! Dokonáno jest

i tam vedle! Mrtev syn můj jediný!

V jakou hloub se kácím s výše pýchy své!

Pomstil ses mi strašný, lstivý Satane!!