JOS. V. SLÁDEK

Když jásot Prahy vlastmi chvěl

a barvy praporů vlály,

Ty’s v ústraní svém dotrpěl

a znikl v záhrobní dáli.

Však vím, Ty’s národ slyšel svůj

i potom, slyšíš ho stále,

jak dbalý Tvého: „Pevně stůj!“

je roven žulové skále.

Jak zemí duní jeho krok

jednotným úderem k cíli,

jak ztěsna kráčí k boku bok

armáda národní síly.

Ty’s pomáhal jí srdce vznést,

o mužné zpíval’s jí pýše,

o tom, co čestná touha jest

se všech stran po volné líše.

Když doma: já pán, moje žeň,

té dlužno vítězstvím získat,

ne s planým smírem na roveň

zbojníku pravici stiskat!

To Tvůj je odkaz, písní Tvých,

nad rakví Tvou se k nim známe –

a třeba něm Ty spíš a tich,

my v duších živy je máme.

Prapory všecky přes Tvůj rov

se kloní na počest tesknou –

Tvých písní zvučí dále kov,

tisícův zraky se lesknou...