Jos. V. Sládkovi.

Ten svět je pustý skalný lom,

tys požehnaný na něm strom,

jejž schvátil jednou nebes hrom,

však strom si kvete dále,

a mine den a noc jak v let,

ty střásáš s větví nový květ,

že stinným sadem zdá se svět

těm, co jdou po té skále.

Spad’ květ – kdo si ho z davu všim’?

Jej druhý zved’, šel domů s ním,

a třetí s ním na srdci zdřím’,

ten velkou vyhrál sázku,

rty ženy cítil na čele

a kroky duchů nesmělé,

v snů tiši cítil setmělé

stát nad svým ložem – lásku!

A když se k jitru vzbudil pak,

měl srdce lehké, jasný zrak,

to duše jeho do oblak

juž prchla za skřivanem,

a klidně patřil v světa vír,

trud žití byl mu květný pýr,

měl v očích, srdci svatý mír

a osudu byl pánem.