JOSÉ MARIA DE HEREDIA.

Z Tvé ruky vypad’ štětec, celý svět

a barvy v něm jenž ladil na souzvuky;

víc Krása neovlaží sprahlý ret

z tvé ruky...

Jen divný rachot, z podsvětí snad vzlét’,

jak Heraklu by habry, jilmy, buky

kdos kácel, by je na hranici vmet’,

se mísí v Gaie pláč, ve fléten zvuky,

v nichž velký Pan se sklání naposled,

Tvé srdce líbaje, kde ztichly tvůrčí muky,

by – pro koho jen? – ztichlou lyru zved

z tvé ruky.