Josef.

Na mou věru, velebníčku!

Našim dítkám lépe posloužíte,

Pakli o Josefu pomlčíte.

Josef ani polovičku

Chvály té nezasluhuje,

Co se o něm vytrubuje,

Jak ženskému svodu odolal,

Že se žalářnici nepoddal.

Půvab drze nalíčený

Z plna duše sobě nechutit,

Útok nestydaté ženy

Stoudnou ošklivostí zapudit,

A to ještě ve vězení,

Kde bez útrap srdce není:

K tomu, brachu, netřeba cudnosti,

V tom se věru málo jeví ctnosti.

Kdyby ale mladá děva, krásná,

Jako Češka údů boubelatých,

Hrdlo bílé, očka modrojasná,

Líce z krve, z mléka, bez vší vady,

A za ňadry dechem hravé vnady –

Taková as děva kdyby v chládku

Za letního parna seděla,

A tu ten váš Josef milý,

Jonák zdravý, muž pln síly,

Přijda náhodou tam na zahrádku,

Spatře vtěleného anděla,

Rozchvěný by pohlížel na děvu,

Na rty schylné k sladkému úsměvu,

A pak boden kosmým hledem,

Mnělby samým plouti medem,

A v tom přeblaženém zmatku

Přistoupiv k ní blíž do chládku,

Zalalotal by drobátko,

A sedna k ní na sedátko,

Dotkby se štíhlého těla –

Jakby duše k nebi spěla,

V žilách nový život line,

Všecko bují, všecko kyne,

Zrak i sluch i čich pomine,

Jenom sladkosť tělem řine; –

Tu pak by ta děva milá

Ústa jeho políbila

A šeptla by: Dnes, Josífku,

Líbáš bez svědků svou dívku; –

A tak kdyby dva – třikrát se stalo,

Žeby v obou všecko plápolalo,

A Josef by z pouhé ctnosti

Na vzdor vší opojenosti

Přece tomu odolal:

Pak ho, velebníčku, pak ho chval.