(JOSEF EHRENBERGER.)

Tak miloval jsi zemi, jež nás sytí,

jež půda naše jest a matka pravá,

a pilný lid, jenž časně ráno vstává,

by v brázdu zoranou moh’ zrno vsíti

v té naději, že jednou bude žíti –

lid zbožné víry, jehož mysl zdravá

svým bystrým vtipem klamy přetrhává

a nad svízeli umí vítěziti,

že nenašel jsi v lůně země klidu

a třikráte jsi temné lůžko změnil;

snad budily tě duté kroky slepé,

jež obcházejí kolem tvého lidu,

jejž každou řádkou tak jsi vřele cenil,

a v klenbách hrobky spáti budeš lépe.