Josef II.

To bylo v říjnu. V hrobce kapucínů

lamp věčných světla začala se chvíti

(byl čas tu půlnoci), a v šerém stínu

ty plamínky jak kapky krve svítí.

A děs a hrůza, jak jich nepoznali

v svém žití nikdy v sarkofazích spící

ti, kteří byli císaři a králi –

provály mrazem údy práchnivící.

Šla hrobkou žena v zabláceném hávě,

s frygickou rudou čapkou v rusém vlase,

šla štíhlá, pyšná v mladé vzdorné slávě,

a ňadra její svěže klenula se.

V pravici nesla hlavu zkrvavenou,

– ach, rokokový obličej ten bílý! –

dlaň majíc světlým vlasem obtočenou,

v tom vlasu dosud stopy pudru byly.

Z bílého hrdla tenkým teplým tokem

na sarkofágy krev teď dopadala –

neb žena ta šla volným vážným krokem

a hlavou jako kropenkou kol vlála.

A hrobky chvěly se. A šla, šla blíže

až k mausoleu, jež se do tmy blyští –

jak Dolorose skleslé u pat kříže

se v rakvi jedno mrtvé srdce tříští.*)

– – teď stanula, a hlavu rokokovou

ukryla opatrně v řásních šatu,

odtrhla jednu desku pískovcovou

a rakev pod ní otevřela v chvatu.

Tam ležel On... Mír vlídný, nerušený

k úsměvu ladil antické ty tahy...

A s láskou zahleděl se zrak té ženy

na oči přivřené a na obličej drahý...

„Mon enfant,“ vzdychla, hladila mu vlasy.

Zdvihla mu hlavu. K hrudi si ji vila...

Tu řada mrtvých kolem oddychla si,

necitelný tupý sen zas snila.