JOSEF KAJETÁN TYL.

Okouzlen úsměvem Thalie vlídné,

kladivem srdce on vbíjeje hřeby

bohyni do krovu svatyňky bídné,

žil v jejím plátěném nebi.

Myšlenky héros a trpitel v žití,

ideál chovaje v básnické lebi,

tím živil sebe, co bohy jen sytí,

a hořce tvrdými chleby.

K Muze a k vlasti lnul tulák ten svatý,

bezdomý poutník, jenž nemaje, kde by

zastavil u cíle bludné své paty,

snášel všech démonů škleby.

Až jako člunař, jenž ztratil své veslo,

zahynul, zapadl, utonul v hloubí;

však jeho dílo se v paprscích vzneslo

dnes mezi národa chlouby.

Muk žití Tylova tragiku tklivou

zvěčnil pak rozmarný skladatel frašek;

břitkou v tom cítíme pravdu vždy živou:

Fatum jest odvážný šašek...

Zlatý když zakládal chrám národ sobě,

sen se mi zdál: nesl v základ mu v hrsti

genius nabranou v Tylově hrobě

špetičku posvátné prsti.