Josef Manes.

Můj miláčku! vše, co z tvé vyšlo ruky,

tak jemné, úchvatné,

a vše tvé bídy posvěcují muky,

vše tak mi posvátné!

Tvář tvoje hledí denně na mém stolku,

mé všecky blaží sny,

a silen jsem v tom divuhodném spolku,

jak pupen za vesny.

Byls v pravdě geniem, a cítím jasně,

že není většího,

že co jsi kreslil, mistra byly básně,

že není sladšího!

Svou všecku sílu z našeho vzal’s lidu,

a světil jeho typ,

ty zušlechtil jsi všecko: dobro, bídu,

a všecko viděl’s líp.

Tvé zlaté srdce v každé kresbě zvučí,

je slyším ztlumené,

to obdivu mne velikému učí

k tvé řeči nadšené.

Ti bohatýři vybájené doby,

to tvé jsou ideje,

byl’s šlechetným a svět byl plný zloby,

jenž velkým nepřeje!

A stejnou lásku měl jsi se mnou: děti,

já líbat tě je zřím,

zřím v šílenství tě zvolna krváceti,

tam v dáli! tam je Řím.