Josef Slavík.

Nesmírný lidstva hluk se valí Peští,

ve hospodách cikánská hudba vřeští

a starý Dunaj dumá opodál,

a nedaleko leží hřbitov v tichu,

kde anděl smrti pýše, ctnosti, hříchu

ložnici pospolitou uchystal.

Tam z hrobů světlé stíny vyšlehují,

tam květy mladé v prachu mrtvol bují,

tam volno děcku jen, neb básníku;

tam zbloudil duch můj, to těkavé ptáče,

a v luny svitu touhyplném pláče

u hrobu – hrobu Tvého, Slavíku!

V daleké zemi rov Ti vykázali

a těžký kámen Tobě na něj dali;

u něho žádný přítel nevzlyká,

a jenom když se měsíc nocí šeří,

zatouží zpěvu hlas v poblízkém keři

a slavík počne slavit Slavíka.

A přece pověsť tajná vypravuje,

že srdce Tvoje zde jen podřimuje,

a když se v temné roucho halí svět,

že pouta smrti odhodlaně střeseš,

že na peruti vichřice se vzneseš

a toužíš, spěcháš, letíš k vlasti zpět.

Zpět k vlasti té, hor obroubené kolem,

kteréžto druhdy bývals apoštolem,

již zpěvem slavil jsi, až svět se chvěl,

o níž jsi v cizích zemích báje zpíval

a žal náš zvukem houslí přiodíval,

až maně cizinec i zaslzel.

Tys prorokem oslavy naší býval,

Tvé struny zvuk nám opět svět zdobýval,

jímž často již zavládl český duch,

Tys zvukem jemným kázal dobrou víru

a co syn věrný našich bohatýrů

jsi žil a zemřel – jako dobrodruh.

O duchu slavný, duchu dobrý, tichý,

Tvůj národ překonal již snahy pýchy

a mocně ku předu se pošinul,

a kde jsi Ty zřel úhory jen holé,

tam osením se honosí teď role,

tam v sadě čacký květ se vyvinul.

A pěvce máme, máme opět reky,

a smíme doufat v nové slávy věky,

a vztýčili jsme pravdy korouhev,

a v bitvě mužné, rekovné a přímé

vlastními silami již vítězíme

a celý národ pěje chvály zpěv.

Evropa s úžasem se na nás dívá,

hned příznivá, hned opět závistivá,

však nechť, již probudil se národ náš,

on vlastní silou zná si osud kouti

a bude zas jak v minulosti slouti

miláček slávy, pravdy první stráž.

A Ty, Ty duchu velký, tichý, ve snu

jen můžeš pozdravit tu krásnou Vesnu,

o níž jsi sníval věrně za živa,

však my, my ctíme svoje apoštoly,

i Ty jsi světu hlásal naše boly,

i Tě koruna zdobiž zářivá.

A třeba proudy světa k předu spěly,

my na Tebe jsme předc nezapomněli,

Tvé jmeno z minulosti vyniká,

Tvé jmeno v srdci lidu našlo stánek

a národ v prostřed hlučných radovánek

zpomíná věštců svých i Slavíka.

V daleké zemi rov Ti vykázali,

aniž tím naši lásku překonali,

my k Tobě jdeme, Ty zalétáš k nám,

žaláře boří se a věčný led se láme,

tak spolu budoucnosť teď uvítáme,

kterouž si staví národ svorně – sám.