JOSEF V ŽALÁŘI.

Jednou jsme tady pospolu,

tak jaké upejpání?

Tady je všecko ty a ty,

chamrať i břichatí páni.

Ó, jen se nestyď, vašnosto!

Máš oči – v sádle čárky,

víš, já jsem taky chodil k vám

s košem od Putifarky –

oh, byl to tuze nóbl krám

za Memnonovou třídou –

však housky – sedm hladných let,

jež teprv, bratře, přijdou!

Svůj čas jsi trochu předhonil

věcí tak delikátní!

To smí si, brachu, dovolit

jen hospodářství státní!

Potom to bude za to stát –

tys dával za pakatel –

vidíš, tak přijde za mříže

i dvorní dodavatel –

No, co je platno! – A ty tam,

co s tebou, smutný muži?

Z tvých číší má přec farao

nos jako jednu růži,

a Putifar, ten taky byl

vždy hezky napařený,

když od vás k ránu přidrdal;

měls vidět pak ty scény!

Tak, co jsi sved? Tys bryndal as,

tys chtěl je odučiti?

Ó, zemězrádce! Nilu kraj

nemůže suchým býti –

No, bez urážky! Kdo má znát

egyptské vaše knify?

Sídlíme zkrátka v paláci

s divnými hieroglyfy.

Ba, tak to světem kolotá,

jak v opojené hlavě,

a v lapáku se shledají

přerůzní lidé hravě:

vy, muži vlasti vážení,

já, ultramontán štvaný,

vy za cosi, já za svou ctnost,

celibát zneuznaný;

vy žití v tvář jste hleděli,

já v sny se hvězdné stápěl,

pár facek shrábnuv od bratří

i v cisterně jsem lapěl,

a teď zas zde. – Tak vidíte!

Nermuťte se tak, bratří!

Vás trápí sny? – No, to je kumšt!

Můj zrak do dálky patří,

i vyložím vám planetu

až ku podivu bystře –

Hm, hm, tak koše, ptáků houf –

hm, – to je vážné, mistře!

Povídám: tak se točí svět!

Není to na legraci!

Ty uvisneš a závod tvůj

rozberou jinší ptáci.

Čeká jich houf, a jiný houf

se křikem jejich zláká.

Ti budou potom pekařit –

oh, sedm let hladných kráká. –

Však ty, můj pane šenkýři,

ty můžeš býti vesel:

pít, to se bude zas a zas

při světle nových hesel,

a kšeft tvůj zase rozkvete

více než dnes a loni,

a k vyšinám tě povznesou

zas noví faraoni.

Oh, pít se bude, bratře, věř!

Ostatní vše je klamné! –

Mohl bys potom láhvičkou

vzpomenout taky na mne.