JOSEFÍNA

Komu jsi náležel, démonu nebo Bohu,

ty sladký zjeve s tváří anděla?

Proč dívala ses ráda na oblohu,

když v parném dni se bouří zatměla?

Když první blesky šlehly clonou temnou

a prvním poryvem se zachvěl sad:

pojď, dítě, pojď se podívati se mnou,

jak Bůh se hněvá, jak nás nemá rád.

Na konci sadu altán z psího vína,

mých dětských her i jejích dívčích kout.

Nad vchodem její jméno „Josefína“

prvního přívalu již smýval proud.

Tam stanuli jsme, udýcháni během.

Před námi v dáli stál náš starý dům.

Tvůj úsměv žhnul sinavých blesků žehem

a vlhká tvář tvá hleděla k nebesům.

A tam jsme stáli tiše vedle sebe

a hučel hrom a sténal v sadě peň.

Ty dívala ses v otevřené nebe,

já na tvé tváře hořící pochodeň.

A od těch dob znám tajemství vší krásy,

mladosti mé vpálené znamení.

A když si vzpomenu na mladé časy,

nebesa vidím v jednom plameni.

Má každá hrůza tebou vůni jemnou,

ozonem voněl i mých bitev dým.

Pojď, volala, pojď podívat se se mnou!

volala hrůza sladkým hlasem tvým.

A nebe lásky nebo peklo boje

má pro mne tvou ohnivou svatozář.

V ní vidím vichřiti se vlasy tvoje

a vlhkým úsměvem tvou plápolati tvář.