JOSEFINA.

Hold přijímat a steré deputace,

mít úsměv v očích, na rtech milá slova –

oh, sláva světa! Žena císařova!

Jak žije se tu nádherně a sladce!

Však v duši... v duši... Tisíc obav chová,

úzkostí tisíc... Život, podlý zrádce,

co z krásy ještě nevzal, vezme v krátce –

sem barvu rychle, je tu vráska nová!

A Bonaparte – – včera byla zase

Georges, herečka ta, v jeho kabinetu –

což, bože, vezme-li k těm radám ohled,

že nutno dědice dát říši, světu? –

Zas deputace – – Bleskem zjasní pohled

a stříbrem zvoní v bezstarostném hlase...